Prožitkové zpívání

Prožitkové zpívání vychází z tisícileté tradice evropské hudby a ansámblového zpěvu. Spojuje v sobě práci s tělem, dechem, hlasem a emocemi. Základem je kultivace melodického cítění, schopnosti hmatat tělem,cítit a slyšet emocionálně a energeticky založený tvar učité melodie a tuto schopnost pak využít ke komunikaci se světem a ke zpracování vlasních pocitů. Prožitkové zpívání působí na celou bytost integrujícím, terapeutickým způsobem.


Zpěv byl odedávna nedílnou součástí obřadů i pracovních činností, měl magickou a léčící funkci. Některé písně či jiné vokální útvary zpívali „odborníci“ k tomu povolaní (šamani, kmenoví kouzelníci, kněží a mniši v klášterech), jiné hudební útvary však byly určeny celé obci, tedy všem, každému členu společenství.


Některé z těchto písní jsou ve své kráse a umělecké stylizaci dokonale autentické. Působí jako holografický otisk nějaké životní situace, pocitu nebo nálady, které každý zná. V těchto písních dostala určitá emoce, nálada či prožitek svůj zřetelný tvar, který můžeme hmatat tělem, dechem a hlasem. Při zpěvu takových písní se hlouběji kontaktujeme se sebou, se svými pocity. Můžeme vyzpívat svůj smutek, zmatenost, zlost, propojit se s pocity radosti, klidu a smyslu. Zpívat takové písně vícehlasně umožňuje jedinečné sdílení, které nemá daleko k rituálu. Staré písně fungují jako mantry navozující určité proudění energie v těle a mezi lidmi. Každá píseň je v tom naprosto jedinečná.


Při zpívání aktivujeme celé tělo, celou svou bytost.

Zpěv je možností propojení představy s pohybem, myšlenky s fyzickým pocitem, duše s tělem. Propojení sebe s prostorem a ve vícehlasu s ostatními lidmi. Každá melodie má tvar, směr, rychlost a mohutnost v prostoru. Jiné jsou melodie halekačky určené k dorozumívání ze stráně na stráň, jinak tvarovanou a dynamickou vlnu zprostředkuje ukolébavka, jinou taneční písnička. Odlišný tvar a průběh bude mít vzpomínka na milého, jiný milenecká hádka. Tyto vlny je možné nejen si představit, ale konkrétně je hmatat tělem v jejich celostní kvalitě. Takto uchopená píseň má možnost, na způsob mantry, rozpouštět nahromaděná napětí v těle, „učesat“ naši energii, zharmonizovat, oživit, odlehčit, zkoncentrovat … Společné sdílení tento jev násobí, protože hlas každého aktuálně poctivě hledajícího člověka působí léčivě na něho samého i na okolí.

Lidové písně jsou většinou emocionálně bohaté a čisté. Vyjadřují nejjemnější odstíny nálad radosti, smutku, bolesti a zlosti v jejich plnosti, živosti, barevnosti a opravdovosti. Jsou to písně světa, který stojí oběma nohama pevně na zemi a hlavou směřuje k nebesům. Čistá emocionalita těchto písní napomáhá přirozené hlasotvorbě, protože tělo vzrušené konkrétním citovým hnutím získá správné vnitřní napětí pro zpěv.

Lidové písně představují vysoce kvalitní tradici, ke které patříme a z níž můžeme čerpat. Umožňují nám komunikovat s našimi předky v nás, pomáhají orientovat náš pocit identity. V době globalizace je téma kořenů důležité v podstatě pro každého člena západní civilizace. Možnost navázat na tradici, kterou lze procítit jako živou sílu, jež se mě bezprostředně dotýká (nikoli pouze jako muzeální exponát), působí ukotvujícím a orientujícím způsobem. Rovněž prožitek pocitu společenství aktualizovaný vícehlasým zpěvem je v době přehaného indivdualismu a tím i osamělosti lidských bytostí léčivý.

Hudba se má společně prožít a sdílet. Toto umění odedávna sloužilo ke společnému nebo individuálnímu zastavení se v prožitku, který je teď a za okamžik zmizí. Taková hudba prohlubuje procítěnípřítomnosti, bytostné spojení se sebou a s řádem, který nás všechny přesahuje a zároveň nezachytitelným způsobem spojuje.

Hledání vztahu k písni,přesného tvaru melodie a kontaktu s ostatními zpěváky má absolutní přednost před snahou o výkon.


Komu je Prožitkové zpívání určeno

Prožitkové zpívání je vhodné pro každého, kdo se chce blíže seznámit se svým hlasem, emocemi, muzikalitou, nebo kdo si chce prostě jen zazpívat. Vítání jsou i ti, kdo mají o sobě informaci, že zpívat nedovedou. Práce s dechem a tělem pomáhá odstaňovat ztuhlé stereotypy a bloky: potom dokáže pěkně zpívat každý.

Již téměř 20 let se věnuji zpívání s neškolenými a hudebně většinou nevzdělanými zpěváky. Většina z nich by podle černobílého konceptu dělení lidí na hudebně nadané a nenadané spadala do tábora „nenadaných“. Mnozí z nich mají, právě díky tomu, že jim v raném věku někdo zakázal zpívat, protože to „neumí“, velké bloky vůči zpěvu. Zároveň ale mají potřebu tato omezení překonat, protože se cítí ochuzeni o část svého prožívání. S těmito lidmi zažívám výsostně hudební okamžiky zejména ve chvíli, kdy se zaměří na představu, na pocit obsažený v písni nebo na sdělení, které píseň nese. Obdivuji u nich odvahu a ochotu hledat v jimi dosud neprobádaném světě, v němž se zejména zpočátku cítí nejistí a neúspěšní. Vidím, jak s přibývajícími měsíci a lety zkušenost se společným zpíváním roste jejich citlivost k hudebnímu předivu, k rozmanitosti písní a k jejich expresivitě. S rostoucí jistotou se orientují v řádu skrytém za jednotlivými melodiemi a souzvuky. Postupem doby také roste chuť těchto lidí sólově se projevit.